Dneska bych se ráda zaměřila na trochu vážnější téma, které mě ale provázelo celý minulý měsíc. I přes to, že se snažím udržovat svůj blog (a celý život) na pozitivní vlně, občas se vyskytnou okolnosti, které vás z ničeho nic dostanou do deprese. A myslím, že je potřeba o tom mluvit.
Víte, v Anglii je hodně jednoduché se dostat k antikoncepci. Nemusíte navštívit ani gynekologa (nic takového tady totiž ani není, pokud nejdete přímo do nemocnice) a dostanete prášky napsané rychle, ani nevíte jak. A ještě k tomu jsou celý rok zadarmo.
Z jakých důvodů jsem si nechala napsat antikoncepci snad rozebírat nemusíme. Ale jedno odpoledne jsem se objednala k GP (což je něco jako praktický lékař u nás v Česku), počkala jsem asi týden a už jsem seděla v ordinaci u lékařky, kterou jsem viděla poprvé v životě. Tak to tady v Anglii prostě chodí. V budově pracuje víc lékařů a málo kdy se vám podaří udělat appointment k tomu samému.
Doktorka byla hrozně milá, zeptala se mě z jakého důvodu antikoncepci chci a na další otázky, na které se vás zeptají normálně na gynekologii typu: "Měli jste v rodině nějaké vážné onemocnění? Nemáte problém se srážlivostí krve?" Pak už jsme se domluvily jenom na typu antikoncepce a dostala jsem přednášku o dávkování, možných rizicích, co dělat v případě, že si zapomenu vzít prášek atd.
Antikoncepci jsem brala už kdysi v Česku, bez žádných závažných problémů. Možná jsem byla první dny trošku protivná, citlivá a možná jsem i přibrala na váze. Klasika, která se stane téměř každé ženě, která začne užívat antikoncepci. Nikdy jsem ale nevěděla, že se to dostane do takového stádia, jako se mi stalo minulý měsíc.
Zašla jsem si tedy do lékárny, dostala prášky na tři měsíce, jak už jsem zmínila, byly zadarmo. A začala jsem je užívat hned ten den. Vzpomínám si, že první dva tři dny jsem byla trošku nervózní, má nálada se změnila, ale nebylo to nic vážného. Jenomže čím dýl jsem prášky brala, tím víc jsem byla nervózní, náladová, začala jsem se hádat s přáteli kolem mě. Věděla jsem, proč to je, ale stále jsem doufala, že to prostě přejde. Protože antikoncepci nemůžete vysadit ze dne na den. Musíte počkat, až doberete celé pláto, dokončíte celý cyklus a až potom můžete prášky vysadit, abyste si v těle neudělala nějaký problém.
A pak, když jsem byla v druhé třetině cyklu, se všechno totálně pokazilo. Měla jsem pocit, že jsem hnusná, že mě celý svět nemá rád, hádala jsem se s lidmi v práci, kde jsem se totálně složila a málem dala výpověď. Dostala jsem pocit, že na světě nic neznamenám, že nikdy nebudu mít dokonalý život, že nikdy nebudu šťastná. Docela paradox pro holku, která založila blog s názvem The Luckiness, že?
Neříkám, že bych si sáhla na život, protože jsem na to děsnej srab. Ale abych se přiznala, byl den, kdy jsem seděla v koupelně a přemýšlela, jestli se do té ruky říznout nebo ne. Naštěstí byl strach z bolesti a krve silnější než já a neudělala jsem to. Dál jsem se ale hádala v práci, byla protivná, pořádně jsem nespala. Věděla jsem, že první plátíčko je pro mě zároveň i poslední.
No a už je to téměř týden, co jsem tabletky dobrala. Cítím se mnohem líp, vyrovnaná a hlavně, jsem zase šťastná. Směju se, nebrečím kvůli každé kraviny a moje sebevědomí se postupně vrací zpět. Byla to pro mě hodně nepříjemná zkušenost. Naštěstí existuje mnoho dalších způsobů antikoncepce, které lze využít. Nevím, jaké vedlejší účinky mají např. injekce, ale rozhodně vím, že druhé plátíčko v pátek už nenačnu.
Budu ráda, když mi dáte do komentářů vědět, jaká byla vaše zkušenost s antikoncepcí. Jestli se stalo něco takového vám nebo ji snášíte v pohodě? Jak jsem psala, když jsem ji brala poprvé, snášela jsem ji úplně v klidu. Teď už ale znova rozhodně ne.
Uvidíme se u dalšího článku.
Lucie
Štítky: Diary, My Life
